Hradecká sova 2025

Napsat reportáž o účasti našeho týmu na Hradecké sově 2025 by mě do včerejška ani nenapadlo. Ale když jsem přečetla zatím jedinou reportáž týmu Krtkův fanklub, došlo mi, že číst takovou podobnou před Sovou, nikam bych se nejspíš nevypravila. A to by byla velká škoda! Tak jsem se rozhodla popsat, jak si Hradeckou sovu 2025 užily úplné začátečnice. Zejména proto, aby se další zcela noví a nezkušení nebáli Sovu či jinou šifrovací terénní hru zkusit na vlastní kůži. Nebo spíš na vlastní hlavu a nohy!

O tom, že existují terénní šifrovací hry, jsem slyšela od své dcery už dávno. Tajemná slova „Bloudění“, „Tmou“, „Dnem“, „Bedna“, atp. ale stíhá vnímat rodič plně zaměstnaný prací ve středním managementu korporátu sotva na půl ucha. Ale pak nastal odchod do důchodu a s ním tak trochu snaha vyzkoušet to, na co dřív nebyl čas. Proti Bolkovi Polívkovi z filmu Ženy v běhu nemám seznam ustálený a určitě ten můj je méně ambiciózní. Ale což zkusit i tu terénní šifrovačku? Prý pro začátečníky je Hradecká sova, na kterou vzali rodiče i mého desetiletého vnuka. Tak co třeba tu? Na to, že jsem o tom přemýšlela nejmíň dva roky, jsem si informací o této hře dopředu přečetla opravdu málo a přihlášku jsem jako obvykle řešila na poslední chvíli.

První zjištění: nemám tým. Můj manžel, skvělý parťák i ve všech mých blbých nápadech, má v tom termínu abiturientský večírek. No, to luštění jmen spolužáků a spolužaček po 55 letech od základní školy, to mu tedy nezávidím, ale bez něj to bude složitější. Sice si nepamatuje, kam v kuchyni uklidit který hrnec, ale všemi stupni vzdělávání nabyté vědomosti má v hlavě uložené bez děr. Pak vzpomínám, že Jiřina, spolužačka z univerzity třetího věku, vyprávěla o přestávce o tom, že si s rodinou užívají hru Sendvič. Byla jsem mile překvapená, jak rychle a nadšeně reagovala, že do toho jde se mnou. Název týmu pro dvě Jiřiny, obě ve věku 65 let, byl na světě okamžitě: „Podzimní květiny“. Odeslala jsem přihlášku a obdržela tajného maskota týmu „babka“ - prý nám ho přidělil systém hry. Není on trochu drzý? Mé sebevědomí tím dostalo první ránu.

O statistickou pozici nejstaršího účastníka hry jsem přišla, protože Jiřina je asi o měsíc starší. S tím nic nenadělám. Každopádně obě dohromady jsme zvýšily i průměrný věk účastníků hry.

Po přihlášení jsme si obě začaly číst více o hře a šifrách předchozích let a se sebevědomím to šlo stále směrem z kopce. Začínám pochybovat, že adventní šifrovací kalendář od Cryptomanie luštěný předloni s vnoučaty je dostatečná průprava na hru. Manuál Tmou si s sebou beru k vodě, ale bez nápovědy a řešení šifer ho záhy odhazuji jako silně depresivní literaturu. Raději ho vyměňuji za knížku Šifry pro děti. Ta alespoň nepůsobí depresivně.

Věta z doporučení „Jak na šifrovačku“, že nejvíce hendikepovaná je dvojice, nás přiměla ke shánění dalších členů týmu. Já zkoušela testovat své přátele podle kritérií „ještě chodí“ a „ještě ho baví si hrát“ a žádný mi nezbyl. Zkusila jsem oslovit dva zájemce z fóra Sovy. Moc děkuji Sabrině za velmi milý e-mail, ale ozvaly jsme se pozdě, už měla jiný tým. Petr na mail neodpověděl a vůbec mě to nepřekvapilo. Celou dobu jsem se bavila jeho zřejmým zděšením, že by měl vyrazit do hry s babičkou. Promiň, Petře!

Jiřina byla úspěšnější. Vzpomněla na Ivču. Ivču známe obě, každá odjinud. Já ji znám především z orienťáku – sice už nebyla účastnicí mých tréninků, ale naštěstí jsem se s ní ani nestihla potkat ve stejné kategorii. Podzimní květina to tedy není, ale název týmu ji neurazil.

Ještě na poslední chvíli řešíme, jak se vybavit před předpovídaným deštěm. Volám dceři, co používají. Odpovídá, že snad ani neprozradí, že bychom záviděly. Mají prý velký rybářský deštník s bočnicemi. Proč záviděly? Přeci večer objednáš, ráno v Alzaboxu máš! Jen se u toho musí alespoň trochu přemýšlet. Ráno byl v Alzaboxu nejmíň dvacetikilový deštník ve složeném stavu dlouhý 1,2 metrů. Tak ten s sebou fakt nepovleču.

S nemalými obavami jsme se všechny tři sešly na startu a v 9:45 otevíráme svou obálku.

Mřížka: počítáme čtverečky, počítáme šipky, ale nic nás nenapadá. Naštěstí mám na dohled mnohem zkušenější tým mé dcery. Taky se jim už trochu kouří z hlav, ale nic víc. Ivča marně trápí AI. Po první nápovědě v obou týmech stále nic. Po druhé nápovědě tým dcery cosi čárá a za chvíli se zvedají a odcházejí. Mé dítě na mé toužebné pohledy, zda trošičku nenapoví, jen s úsměvem krčí rameny. Mám to hodnotit jako drzost nebo vzornou výchovu k fair play? Pak nápověda AI a zároveň opravdu jemné „nakopnutí“ Ivčina kamaráda z orienťáku vede k tomu, že začínáme vybarvovat čtverečky a zoufat si, jak je možné, že nás to nenapadlo hned. Taková krásná šifra! A hned první začátečnická chyba: očekávaly jsme, že vyluštíme číslo. Sice na jednom výtisku vybarvujeme odpředu, na druhém odzadu, ale když fólie v půlce vybarvování překryjeme, jsme zmatené. Žádné číslo v tom nevidíme. Tak vzorně dobarvujeme oba výtisky, než nám dojde, že v mapě máme hledat stanoviště označené slovem LILIE. To už nad námi stojí orgové s obavami, zda se vůbec hneme ze startu.

Nakonec vyrážíme – rozhodně nevybíháme – Ivče v tom brání potrápená achylovka a všechny tři jsme už dost velké na to, abychom zkalkulovaly, že běh na naše umístění nebude mít žádný vliv. Mapy se nebojím, v batohu mám i buzolu, ale docela vítám, že se po ni natáhla Ivča a do konce hry už ji nepustila z ruky.

Žrout času: vyzvedávám šifru a docházejícím děvčatům hlásím, že to je jasný Braill a šifra se jmenuje Žrout času. Ale které obrázky jsou černé tečky? Nápadů je dost: černobílé obrázky, obrázky v obdélníku, obrázky, které mají něco společného (lupič + zlato, srdce + tep…). Až nám konečně dochází, proč se šifra jmenuje Žrout času, i když (naštěstí) ne našeho, takže některé rozhlasové a televizní stanice googlíme, kvůli Junioru a Blaníku vybalujeme lupu a rádio Rock dešifrujeme až v cíli. Tedy ta hvězda byla pro nás starší ročníky pěkně matoucí – vždyť nic jiného, než rozhlasovou stanici Hvězda jsme v mládí neposlouchaly. Ale z celé šifry vychází STROM zcela jednoznačně

Souhvězdí: bereme si šifru z trubky a tým blízko ní vykřikuje cosi o blbé nápovědě o mapě Evropy. To nám nečekaně ušetřili dost času! Jen tak nepovažovat Prahu za střed Evropy (největší hvězdu) a přitom zcela ignorovat, že se na jižní Moravě ta velká města nějak nahustila. Souběžně koukáme do map v mobilu, sčítáme hvězdičky, zkoušíme mezinárodní kódy států i poznávací značky... Naštěstí před pokusem pojmenovat přesně všechna „hvězdičková“ města a cosi z nich sestavovat zkusíme nejdřív použít státy a ty součty hvězdiček. Ta radost, když se začíná objevovat KEL..!

Nuly a jedničky: první velká krize! Jiřině chcípnul mobil a zároveň zjišťuje, že perfektně připravený očíslovaný kalendář zůstal doma. Můj poskytovatel v tom místě poskytuje signál úrovně E, tedy skoro nic. Navíc mám (ne vlastní vinou) mobil s iOSem, tak vůbec netuším, co vše umí šifrovací aplikace pro Android. Ivča nějak pozapomněla, že si ji nainstalovala. Zkouší AI, ale spolu se špatným signálem nic moc a hlavně šíleně pomalé. Data k obrázkům přiřazujeme jen s drobnými zádrhely (K šestce jasně Tři králové, Velikonoce – které jiné, než letošní, Hus je přeci až po věrozvěstech, 1111 1111 + 1 = Sova není 14., ale 12. (můj úlet, fuj)…). Bereme nápovědu, princip šifry zdá se jasný, ale pro ruční práci bychom postup převodu z dvojkové do desítkové soustavy už po těch letech od školy taky musely googlit a navíc číslovat kalendář... Začátek šifry zkoušíme ještě s vyloudit z mobilu, hlavou se nám přitom začne honit zcestná myšlenka, zda ještě nebude potřeba hledat v ten každý den svátky, když v nápovědě byl Silvestr, ale jde to vše tak pomalu, že cca u 19.3. šifru vzdáváme, abychom toho později náležitě litovaly.

Doma ukazuji šifru manželovi a ten se optá, co na tom je složitého a už jede šílenou rychlostí: dvě na nultou + dvě na první + dvě na druhou… :-)

Barvy: druhá krize a nebo spíš můj velký zásek, kterým jsem neblaze ovlivnila náladu celého týmu! Večer před hrou jsem se chystala, že si musím nechat vysvětlit, jak že se míchají ty barvy. Cíleně a zatvrzele jsem se barvám v počítači doposud vyhýbala a tvrdila, že mi pro mou práci stačí černá a bíla. Nakonec jsem nastudovat nestihla a tím pádem, jak jsem uviděla barevné čtverečky, bylo zatemněno. Dokázala jsem v tu chvíli zapomenout i na to, že jeden z mých zaměstnavatelů vyráběl čtyřbarevné tiskařské stroje a i to, že od začátku Sovy čekám podle instrukcí na šifru s polským křížem s ch. Kolegyně se na tu šifru tvářily stejně kysele jako já, tak jsme ji zbaběle zabalily bez nápovědy.

Hradecké X: každopádně záchrana týmové nálady! Shodou okolností hradeckou knihovnu stavěl další z mých zaměstnavatelů zrovna v čase, kdy jsem tam pracovala. Milá vzpomínka! Ivče se také rozzářila očka, protože závod na téhle mapě běžela. Já stihla uronit slzičku, že jsem si ho nechala ujít, protože „praštěné“ orienťáky jsem si vždy užila nejvíc. Ale na téhle mapě to nevypadá na zákres standardní tratě závodu. Ivča během chviličky namaluje málem tolik šipek, co bylo v první šifře. Schodiště jen nahoru, jen dolů, obousměrná… My, Jiřiny, zkoušíme semafor, morseovku,.. ale brzy si všimneme oka, které je na orienťácké mapě nějak navíc. P je jasné, pak nějaký divný tvar. Jiřina už chce tuto cestu vzdát, ale nechá se přesvědčit k pokračování LICE. S pomocí mapy divný tvar nazveme „A“ a radostněji vykročíme na další šifru.

Prstoklad: s Jiřinou přiznáváme, že jsme na klavír hrály a noty známe. Zkoušíme sčítat. Vypadá to na dlouhý text. Protože vím, že jsem tvor nepečlivý a nesoustředěný, sobecky vybaluji svačinu a koukám přitom kolegyním přes ramena na zapisovaná písmenka. Děvčata se nemohou zbavit pochybností o správnosti postupu, ale já už vidím, že se objevují slova. U slova „PREDEK“ beru mapu a u „SKOTU“ už písmenka předem napovídám a pobízím k balení.

Nádoby: slovo „arcivévoda“ se vybavuje až na dalším postupu, ale naštěstí nebyl potřeba. Jak jen je to přísloví „…až se ucho utrhne“? Jasně. DŽBÁN A to fakt není potřeba nic dalšího luštit?

Železniční: a je tu třetí krize. Ani jedna nevzpomínáme, že v povinné výbavě byly nůžky s ostrou špičkou, takže na deváté šifře by už měly přijít na řadu. Na vystřižený a slepený tunel hledíme vzorně jen ze směru namalovaného oka. Kdybychom se alespoň podívaly z boku – ta dvě „E“ se přímo nabízela! Bereme nápovědu a tím se z našeho tunelu stává tunel osvícený. Svítíme, hledíme, svítíme, hledíme, ale nic. Kdybychom to nevzdaly, tak tam možná svítíme ještě dnes.

Dovednosti: milá legrácka. Řešení je jasné, i když některé dovednosti nám cestou chyběly. Jen věta „Doražte do cíle (bod 120) a cestou si vyluštěte cílové heslo, které zadejte do systému zpráv.“ byla pro nás začátečníky nejednoznačná. Nepochopily jsme, zda cílové heslo smíme zadat až v cíli nebo hned po vyluštění. Po chvíli dohadování zkoušíme zadat až kousek před cílem, ale na naše umístění to žádný vliv tak jak tak nemá.

Dorážíme do cíle! S obrovskou radostí z úžasně prožitého skoro podzimního dne. A samozřejmě s obrovskou radostí, že jsme to daly! Orgy chválíme nejen za šifry a perfektní organizaci celé hry, za koblížky v cíli, ale i skvěle objednané počasí. K autům vyrážíme pěšky, abychom všechny zážitky ještě znovu probraly. Shodujeme se, že nejhorším rozhodnutím by bylo, kdybychom se neodhodlaly na Sovu přihlásit nebo vystartovat. A proto taky vznikla tato reportáž, aby už nikdo nebyl smutný z toho, že nenašel odvahu hru zkusit, i když si to moc přál!

P.S.: Pro příští Sovu už víme, jak na to: letos jsme náš tým přihlásily jako 83. a umístily jsme se též na 83. místě. Příští rok přihlášku musíme stihnout tak asi 23. :-). Jen počkej, zajíci!